Kdybychom se vás zeptali, jaký je podle vás největší důvod k zármutku, mezi vašimi odpověďmi by nepochybně převládalo úmrtí blízkého člověka – člena rodiny, kamaráda, kolegy či jiného příbuzného. Zármutek ze ztráty milované osoby je vždy stěží popsatelný, je to stav mysli, kdy vnímáme, že už se s dotyčným člověkem v podobě, v jaké jsme jej znali, neshledáme. A i když věříte v Boha a v reinkarnaci, v nové vtělení do jiného těla, bude to vždy v jiném prostředí a za jiných podmínek, přičemž smrtí člověka je přerušen jeho řetěz prožitků a událostí „tady a teď“, k nimž patříme i my, pozůstalí.
Proto je vždy loučení s dotyčnou bytostí bolestné a zasahuje do naší mysli nesmazatelně, a po dlouhou dobu musíme s tímto traumatem vnitřně pracovat a čelit této ne zrovna příjemné skutečnosti. Součástí loučení s nebožtíky je i květinová výzdoba. Květiny provází lidská zrození i jeho konec, maminky v porodnicích nebo při vítání občánků dostávají řezané živé květiny a v obřadní síni při úmrtí člověka je vždy velké množství jak živých, tak i umělých rostlin. Umělé květiny na věnce zkrátka patří k poslednímu rozloučení a možná bychom si tu mohli připomenout, proč se na rakev s mrtvým tělem pokládají právě věnce.
Věnec je tradiční symbol, již na základě poznatků z kultur našich předků jej vnímáme jako znak nekonečného života, jeho neustálého koloběhu smrtí a zrození, a věnce na hrobech a rakvích v obřadních síních nás svým způsobem uklidňují, že duše zemřelého již toto tělo dávno opustila, a putuje nyní za novými životními cykly a dobrodružstvími podle své vlastní svobodné vůle. Umělé květiny na věnce nám tedy naznačují, abychom brali život s humorem, a aby náš zármutek netrval věčně, protože si každá lidská duše sama volí svou cestu i svůj osud, a že úmrtí je jen přechod z jedné fáze duchovního vývoje do další fáze. Život sám o sobě je věčný, stejně jako jsou nesmrtelné lidské duše.