Kdybychom uspořádali anonymní anketu a ptali se široké veřejnosti, zda jim něco říká jméno Wolfgang Amadeus Mozart, Johann Sebastian Bach, Ludwig van Beethoven, Bedřich Smetana nebo Antonín Dvořák, bylo by velmi pravděpodobné, že by si drtivá většina z nich vybavila, o koho se jedná, a mnozí by také potvrdili, že alespoň některé skladby od těchto autorů znají. Kdybychom se těch samých lidí pak dotázali, zda by dokázali vyjmenovat největší hity populární hudby z padesátých či šedesátých let dvacátého století, zřejmě by si stěží někdo na většinu hitů vzpomněl.
Vážná hudba mistrů, komponovaná mezi sedmnáctým a dvacátým stoletím, totiž nestárne, a pokud se ptáte, čím to je, odpověď je jednoduchá – ve hře je kvalita, nikoli kvantita. Populární hudba se komponuje jinak, nevyžaduje tolik mistrovství a souladu hudebních nástrojů, a i když jsou některé skladby skutečně povedené, melodické a poutavé, stěží se vyrovnají hloubce hudební klasiky.
Koncerty vážné hudby v Praze jsou proto i dnes, v digitalizovaném světě plném mnoha hudebních směrů, stále tím, co potěší naši duši. Hudební skladby známých autorů si můžete kdykoli doma pouštět z gramodesek nebo v podobě MP3 hudebních souborů, ale nikdy nedocílíte takového prožitku, jako když se posadíte přímo do řady proti pódiu, kde sedí skuteční umělci, co dovedou zahrát přesně to, co jednotliví autoři ve své době zamýšleli.
Zajít na koncert vážné hudby je úplně jiný zážitek, než rockový koncert pod širým nebem, kde se to mnohdy hemží pochybnými individui, a kde se konzumuje alkohol a možná i drogy. Proto také na koncerty hudební klasiky chodí zpravidla lidé, co vyznávají tradiční duchovní (morální) hodnoty, a co jim záleží na okolním světě a mezilidských vztazích. A rozhodně to nejsou jen staří senioři, v této skupině objevíte i mnoho mladých tváří.